Saturday, September 30, 2006

Zářivé září

2.9.2006 - sobota Celý den se Elliot tváří vrcholně roztomile. S pejskama se sice ještě moc nekamarádí, ale vypadá to, že si začíná na svůj nový domov opravdu zvykat. Neustále si vyžaduje pozornost, spinká u lidí, mazlí se, a když je s ním člověk v jedné místnosti, není možné přežít ani minutu bez ustavičného pronásledování. Já teda nevím - nemyslela jsem si o sobě, že bych měla být náhrada stromu, ale... šplhá po mně neúnavně! * * * Byla to neděle 3.9., kdy se Elliot začal kamarádit se všemi členy rodiny... Nebo spíše dovolil, aby se členové rodiny začali kamarádit s ním. Vlastně myslím, že začal považovat za dobrou zábavu provokovat pejsky tak, že na něj v nestřežené chvíli zaútočí a loví jim ocas. Vypadá to, že brzy nebude problém, aby spolu spali v jedné místnosti.




* * *

8.9.2006 - pátek
Máme Elliota přesně týden. S koťátkem doma se všechno převrátí na ruby, asi tak jako s pejskem, nebo s dítětem. Ale máme z něj radost, působí občas jako ťunťa, ale rozhodně je chytřejší, než si kdekdo myslí! :-) Dneska ráno, například, podezřele rychle zjistil, že miska s krmením je na jídelním stole a všemožně se snažil odlákat moji pozornost, aby tam mohl nepozorovaně vyskočit. V posteli už skoro nespí, raději má úplně nejvyšší pelíšek na stromě, i když jindy často usne na klíně, nebo alespoň někde poblíž. A co umí stále naprosto dokonale je vyžadovat si pozornost.
PS: tohle je vzkaz pro páníčky, který napsal Elliot vlastní packou: "c-.l+r e;;e;áýýýýýýýýýýýyyyyy=´´é" (ano, poznali jste - jeden způsob vyžadování si pozornosti je přecházení po klávesnici)

* * *

24.9.2006 - neděle
V pátek to byly tři týdny od Elliotova příchodu k nám domů. Už je tu opravdu zabydlený, ví, co se smí a co se nesmí (což ovšem neznamená, že to vždycky dodržuje:-)). Brzy budou dvě z našich fenek rodit, tak jsme doma zvědaví, jak to všichni dohromady zvládneme. Zatím se snášejí všichni dobře, ačkoliv je poznat, že způsoby dorozumívání mají odlišné. Pejskové to berou hůř než Elliot, protože ten si z nich prostě nic nedělá. Někdy přijde a zkrátka se vetře, jako třeba tady:


Sunday, September 3, 2006

Kamarádění



Saturday, September 2, 2006

První postřehy z nového domova

Je to definitivní, je to konečné!

1.9. - včera - jsme si přivezli Elliota a vypadá to, že se ho několik let už jen tak nezbavíme! :-)
Bylo asi půl šesté, když jsme dorazili. Cesta byla náročná, protože nejenom, že jsme ho chudáčka vytrhli z domova a vezli odporným autobusem, navíc měl na hlavě kvůli rozdrbanému oušku plastový límec! Nějaký hloupý pan doktor prostě nevěděl, co dělá a kvůli jeho chybám to Elliot musí nosit a nosit a nedá se s tím prostě vůbec nic dělat.
Ale zvládli jsme to - naše psí holky si zprvu černé tašky vůbec nevšímaly, později se začaly zajímat a Elliot musel být chudák celý vyděšený - ale i přesto se nezachoval jako strašpytel a brzy dal hlasitým syčením jasně najevo, kdo je (a bude) pánem!
Jakmile byly holky zavřené a všude bylo bezpečno, opustil přepravku a pomalu se rozhlížel. Starosti měl dočista jiné než drbat si ouško, takže límec mohl na chvíli dolů. Úplně nejdřív pak kocourek zalezl pod postel, prolezl škvírou do peřiňáku a my ho našly zalezlého v peřinách, jak odpočívá. Byl tak roztomilý! Nějakou dobu odmítal vylézt, ale nakonec jsme ho přemluvily, takže se odvážil a začal se pomalu seznamovat s okolím...
Okamžitě ho začal zajímat strom - no aby ne, to veledílo mi dalo opravdu práci!!! Pak se procházel, koukal po židlích a skákal nahoru, prohlédl si i svůj záchodek, vylezl na kdeco. Po chvilce ho začaly zajímat i hračky, pobíhal za obyčejným provázkem s uzlíky, za malým míčkem a zálibu našel v peříčkách z bažanta. O jídlo ani vodu zatím moc zájem neměl, když konečně začal jíst, nechala jsem ho v pokoji samotného, aby měl klid. Po chvilce jsem se vrátila (přece jen na sobě neměl límec a já měla strach, že si ouško začně drbat) a našla jsem ho opět dole pod postelí v peřinách. Věděla jsem, že musí být utahaný, tak jsem zhasnula, zavřela dveře a nechala jsem ho dřímat.Večer byl odpočatý a najedený a začal opravdicky řádit, hlavně poté, co jsem se rozhodla jít do postele. Pobíhal za mávátkem a míčkem, žádné stesky, žádný strach. Pak skočil na postel, vlezl pod peřinu chytal zpod ní co se dalo (nejčastěji moje prsty nebo vlasy):




Když hra skončila (byla jsem mnohem víc utahaná než on!), dostal límec, přitulil se ke mně a spokojeně celou noc spinkal pod peřinou.

Friday, September 1, 2006