Musela jsem udělat velký úklid. Teda - nakonec to tak moc "velce" nevypadá, ale jsem spokojená. Víte, jak se uklízí s kočkou za zády? Prvně kočka vůbec není jen za zády, ale všude tam, kam se člověk podívá. A pak zkrátka dělá přesně to, co vůbec nechcete. Elliot si tedy lehá do hromádky zametené špíny a roznáší ji všude kolem, následně pak shazuje všechno, co zvednu ze země a položím to někam, kde to odporuje jeho estetickému cítění, a na závěr, když se vytírá, stokrát mu můžu vysvětlovat, že když bude chodit po mokré podlaze a olíže si pak tlapičky, bude mu z toho přípravku na parkety špatně... Hm... Z toho tedy plyne, že úklid nikdy nebude kompletní, protože mám všude na podlaze zaschlé otisky kočičích polštářků.
Druhá možnost je Elliota zavřít za dveře. Ale, věřte mi, to neutišitelné mňoukání je pak mnohem horší než všechna roznesená špína, popadané věci i otisky na podlaze dohromady.
Nevěříte?
Co je ale zásadní pro tento příspěvek - jak jsem tak procházela věci, narazila jsem tam na sešit, kam jsme se švagrem psali básničky o všem možném. Moc jich tam není, ale začali jsme básničkou o Elliotovi (tedy Šimonovi:-)). Tady je:
Šimon
Šimon dělá hodně zmatků
od pondělků až do pátků -
člověk se s ním zasměje,
někdy ho i prokleje.
Je to totiž často k vzteku -
že ta kočka - ve svém věku
všechno co má na práci
je mít ze světa legraci.
A tak: skáče, mňouká, běhá,
za ocásky pejsky tahá.
S Čendou neúnavně válčí.
A k večeři? To s ní za tři!
Co my lidi, co my víme,
být kočkou, to neumíme.
Jen vykašlat se na ten svět
a na křesle si zavrnět.
