Wake up!

Taky to takhle nějak vypadá u vás doma?

(u nás je to - až na ten závěr /a nepořádek!!!/- skoro úplně přesné)

Sestřička Ebi

Ebi Z Velké ohrady je Elliotova sestřička. Už samozřejmě není kotě (jako na fotkách), ale určitě se od té doby tak moc nezměnila. Stříbrné zbarvení má po mamince, ale jinak jako by Elliotovi z oka vypadla. A nejenom podobou!

Ráda si také lehá na "podložku" k oknu:

A nebo se zachumlá do deky kdekoliv jinde!

Ráda vystavuje na odiv svou krásu a pózuje před fotoaparáty:

Ráda si jen tak polehává a tváří se při tom jako aristorkat:

A nakonec - taky velmi ráda zlobí a hraje si (mávátka jsou stejně nejlepší!!!):

(za fotky děkuji novým majitelům Ebi a panu Kučerovi, který mi je (kdysi dávno:-)) poslal e-mailem)

1. Úvod

Nenechte se, děti, zmýlit jménem! Elliot je sice, podle slov odborníků, zvíře s dlouhým rodokmenem, ale ve skutečnosti je to obyčejný kocour, kvůli kterému je lidem někdy veselo a někdy smutno, o kterého se musí starat stejně, jako o jakoukoliv jinou kočku, a který také, jako každá správná kočka, vyvádí hodně skopičin a na svůj urozený původ přitom vůbec nekouká. Ale já se tomu ani nedivím – komu by totiž chtělo na něj koukat? Vždyť je to s tím jeho původem nějaké dočista popletené...

Elliot z Velké ohrady (to je jeho celé jméno) je plemenem somálský kocour. Somálsko, děti, je chudá země v Africe, kde je velký hlad a kde by určitě nemohla vyrůstat kočka, která by byla Elliotovi třeba jen maličko podobná. Je to zvláštní, jak nás někdy názvy klamou, viďte? Protože původ Elliotových pra-pra-pra-babiček a pra-pra-pra-dědečků je někde docela jinde – v Austrálii, částečně také v Kanadě... a pak v New Jersey, což je stát na východě Ameriky, kde začaly vyrůstat kočky, které už jako Elliot vypadaly a které také už nesly jméno plemene: somálská kočka.

Žila tam totiž jedna paní, jmenovala se Evelyn Magueová, která těmto kočkám dala název. Myslíte si, že se jí nikdo nezeptal, proč se jmenují zrovna takhle? Proč se jim dala jméno „somálské“, když v somálsku nemají původ, ani se tam třeba nikdy nebyly podívat? Podle mě by se měly jmenovat spíš Australské kočky, nebo Kanadské... a třeba i New Jerseyské, i když... to už je opravdu trochu složité, viďte...

Zkrátka a dobře – té paní Magueové se možná někdo ptal a možná ne, její odpověď, pokud nějaká byla, bohužel neznáme. Je ale pravděpodobné, že somálské kočky jsou trochu příbuzné s jiným plemenem – s habešskými kočkami. A tyhle habešské kočky sice nežily v Somálsku, ale jen o několik kilometrů dál – v Etiopii, kde už naštěstí není takový hlad a dobře se tam nají i třeba i kocour...

Ptáte se, proč se habešská kočka nejmenuje Etiopská? To máte tak – Etiopii se dříve říkalo Habeš a našim drahým kočičkám z té doby už tento název asi zůstal... A tak je pak možné, že měla nějaká habešská kočka pra-pra-pra-sestřenici, která odcestovala z Afriky až do Austrálie nebo Kanady (a třeba to vzala přes Somálsko!) a tam se z ní stala somálská kočka, kdo ví. Ale skoro to tak vypadá – tyhle dvě kočky, které se znají později i z Velké Británie, kde jsou obě už léta šlechtěné, vypadají opravdu jako příbuzné – mají velké uši a oči, mají zbarvení jako rys... kdo ví, co si povídají, když se náhodou někdy někde potkají.

Tak vidíte, jak je to s tím Elliotovým původem složité. A on si toho, věřte či ne, vůbec nevšímá. Leží si na posteli a podřimuje, ve tváři nemá vůbec výraz šlechtice, spíš vypadá jako uličník, který nezkazí žádnou legraci. On sám by jistě řekl: „Na legraci já jsem expert! Se mnou není nic, než legrace!“ A právě proto, že tuším, co se mu většinou asi honí hlavou, vám teď chci vyprávět některé z jeho příběhů, aby jeho radost ze života, jeho uličnictví a hromada poťouchlých nápadů, kterými obdařuje všechny kolem sebe, zůstaly věčné.

Den 1.

Jsou věci, které za peníze nekoupíte.
Jsou věci, kterých se v krizových situacích musíte chytit.
Tento blog vznikl na základě krizové situace, která s kočkami opravdu nemá nic moc společného. Ale aspoň se člověk zabaví.
Vítejte zde.

Vánoce

Vánoce byly supr! Spousta dobrot a nových myší na hraní. (Teď už je stejnak všechny rozkousali psi, ale i tak byly bezva!) Měli jsme krásný vánoční stromek. Nejlepší bylo procházet se pod ním a zkoumat ho z pohledu, který se jen tak někomu nenaskytne:

A co je tahle červená věc?

Dá se to jíst?

Lepší než pelech!

Fakt jsme si to moc užili. Stromek jsme museli letos ale uklidit dřív, protože jsme se po Elliotových nájezdech (nebo spíše náletech) opravdu báli, že by moc ozdob do příštího roku nevydrželo;-)

Hodina létání

A máme to za sebou - totiž... dvě nemilé příhody.
Já jsem se bála, že to jednou přijde a Elliot se očividně bál, když to přišlo. Byly dvě hodiny ráno, vzbudila jsem se s pocitem, že "něco prostě není v pořádku". Léto a okno otevřené - jak jsme zvyklí už po několik dní. Ale tentokrát bylo něco jinak - předně jsem nikde neviděla Elliota.
Okamžitě mě napadlo, že mohl spadnout z okna, ale nejdřív jsem vůbec nic neviděla - zahlédla jsem ho až potom, co jsem se podívala znovu a pořádně - protože zvenku bylo slyšet jeho mňoukání. Ještě štěstí, že jsem se vzbudila a že reagoval na moje volání!!!
Byla jsem strachy bez sebe a Elliot taky, když jsem ho, v županu přehozeném přes noční košili, vzala venku do náruče. Byla to tak blesková akce, že jsem si nestačila vzít ani boty, a po chvíli už jsem nevěděla, jak proběhla cesta nahoru do prvního patra zpátky domů...
V noci byl Elliot pak už jen vyjukaný - ležel na židli a působil jako přejetý parním válcem. Nic se mu ale nestalo a pro nás to byl jasný signál - musí na kastraci.
A tak se stalo - 27.6. Byl tak akorát čas... ale okno už od té doby stejně otevřené nenechávám.

Narozeniny

Musíme vás s Elliotem zklamat - žádná velká oslava se nekonala a fotky z toho nejsou už vůbec žádné. Vlastně si Elliot myslí, že na něj většina rodiny zapomněla, což samozřejmě není pravda. Ale myslím, že i kdyby byla, tak Elliot není jako Ijáček z Medvídka Pú a nic moc by si z toho vlastně nedělal.

Já jsem měla ve škole spoustu práce, strávila jsem den v Brandýse a pak - no znáte to. Ale nějaká ta hračku Elliota přece jen čekala.

Je mu rok a je to už dlouho, co jsme si ho přivezli. Působí to jako strašně dávno a přitom mám pocit, že se od té doby vůbec nezměnil. Pořád je tak veselej a přiměřeně mazlivej - stejně jako byl vždycky. Jen možná trochu víc drzej - to zase jo:-). Psy chytá za ocas s téměř železnou pravidelností. Ukrývá se vždycky v nějakém domečku, aby pak mohl nepozorovaně vyběhnout a vyděsit kolemjdoucího k smrti. Loví pohybující se předměty pod peřinou a ještě radši číhá na lidskou ruku zpoza křesla - to pak dochází občas i ke krvavým úrazům. Ale jinak? Jinak je pořád stejný:-).

Akorát kočičky - ty ho zajímají opravdu víc a víc... dokáže sedět na okně a mňoukat bez ustání - vyhlíží si nápadnice? Nejspíš!

Narozeniny se tedy moc nepovedly, ale i tak je Elliotovi rok (Znáte to ve hře The Sims? I když s malým Simákem nesfouknete dort, stejně vám vyroste - tak to už chodí...:-) a vypadá to, že je naprosto spokojen sám se sebou a s celým světem, který mu - očividně - leží u nohou!